Psal se rok 1991. Bydleli jsme v paneláku, v šíleném 14. poschodí. Všude jen baráky, odpadky a sousedé si neuměli říct ani "Dobrý den".

Mne už od malička přitahovala příroda. Domů jsem nosila všelicos - počínaje mravenci, přes berušky, motýly, konče křečky od sousedů. Se vším mne vždy doma vyhodili. Až později mne "odbyli" papouškem. Žil u mne 14 let  a naučil se opravdu vše.

Pak už jsem žila "samostatně" a mohla jsem si uskutečnit svůj velký sen - mít pejska. Má první cesta vedla do knihovny pro velký atlas psích plemen.  Musela jsem konečně zjistit, co za krásného pejska, podobného malé kolii, obcházelo snad 10 let okolo našeho domu. Tak tedy šeltičku budu shánět. Přiznám se, že jsem chtěla levnou, bezpapírovou fenečku. Tehdy však nebylo jednoduché sehnat šeltičku. Přibližně za 6 měsíců jsem narazila na inzerát, informující o prodeji štěňat šeltiček s PP. Byli volní už jen dva pejsci. S límečkem a bez límečku. Ačkoliv jsem předtím nevěděla, co je to límeček, vybrala jsem si pejska s límečkem. Koncem dubna 1991 jsem jela do Brna pro pejska. Moc jsem se těšila. Pan chovatel byl velice milý a byl po dlouhý čas mým jediným učitelem v oboru šeltička. Ukázal nám ochotně matku a pak fenečku, kterou si nechával. Byla krásná, slaďoučká, chlupatá. Bessinka, jak se jmenovala, byla skutečně roztomilá hračička. Už jsem se nemohla dočkat pejska. Ale to jsem asi neměla. Pak chovatel přinesl něco - nohaté, okaté, bezchlupé, vykulené - to byl náš Brick. Nehnul se z místa. Pravda, měl široký bílý límec.

Před koupí pejska jsem přečetla spoustu literatury, abych byla patřičně chytrá a vzdělaná v této oblasti. Mimo jiné - že pes nepatří do postele, vlastně ani do bytu, co přesně má a nemá "papat" a mnoho dalších rad. Při pohledu na něj jsem si říkala, že to o té posteli nebude vůbec těžké dodržet.

Dojeli jsme domů do Ostravy. Venku se Brick nevyčůral, zato doma nám hned ukázal, že to chudáček už dlouho musel držet. Zhruba metrová louže mne stále více usvědčovala v tom, že pes snad do bytu opravdu nepatří. Brick si po chvilce našel úplně jiné místo, než jsme mu připravili a vůbec nechtěl k jídlu to, co uváděli v literatuře. Až večer, když už se vše uklidnilo, jsem ho po očku sledovala. Zjistila jsem, že vlastně není takový nevyvedený. Elegantně si tam ležel, ouška krásně ve střehu, i ten límeček mu slušel. Dala jsem mu spoustu novin a šla spát. Ráno jsem byla mile překvapena, vše bylo na novinách a Brick mi očima jasně říkal "to čumíš, co?"

A tak to vlastně všechno začalo. Brick se ukázal být mimořádně chytrý, učenlivý, vnímavý a bystrý. Všechno hned uměl. Chodili jsme spolu všude. Miloval vodu, potápění a jelikož jsme měli chatu u horské řeky, pěkně si ji užil. Miloval každou hru s balonem, chodil bez vodítka a vždy spolehlivě, bez přestupků. I výstavně byl Brick vcelku úspěšný. Rád se předváděl, líbilo se mu to. Bohužel Brick vždy dával přednost své pohovce před slečnami, což nás moc mrzelo. Situace se ale jako mávnutím kouzelného proutku změnila, když jsme v jeho pěti letech dovezli tehdy druhého pejska - Trampa. Jakmile Brick zjistil, že přišla konkurence, změnil svůj postoj ke slečnám. Dnes je otcem asi 40-ti dětiček.

Brick svou vyjímečností způsobil, že jsme byli často venku, v přírodě a do paneláku jsme se vraceli neradi.  Nakonec jsme opravdu skončili na vesnici. Brickovi přibyly psí kamarádky, ale po příchodu Trampa je raději doma. Lidičky měl vždycky rád, třebaže mu dvakrát velice ublížili. Jednou ho z "legrace" kopli kolečkovou bruslí, podruhé po něm hodili "jen tak" cihlu děcka z diskotéky. Ochrnul, ale po vícečetné operaci se pohybuje dobře.

Čas rychle ubíhá, ale nebýt tak skvělého a vyjímečného šelťáka, nikdy by nebyla chovatelská stanice "ze Shetlandů"